蒼き海の道 (až mi někdo prozradí, jak vkládat videa/hudbu, dám mu sušenku)
„Musí mi někdo zavřít okno, já už se tam nevydrápu. Jsem totiž ráno použil voňavku a udělalo se mi krapet šoufl.“
„A vzal sis nůž a příbor?“
„Ne.“
„A čím budeš ten salám krájet?“
„Budu ho ukusovat.“
A ano, to jsem se vám chtěla přiznat. Chci si koupit panenku. Možná, že si na ni za deset let dřiny vydělám, stojí totiž zhruba tolik, co je český průměrný plat. Tak jo, ťukejte si na čelo.
Touhle dobou bych teoreticky měla být odbornice na mezilidské vztahy, usuzuju to podle ohromného množství zamilované mangy, kterou jsem v posledních dnech přečetla. A to nepočítám asijské telenovely (jsou lepší!). Otázkou je, zdali poznám, kdy se to na mne začne projevovat, jako ve smyslu, že si otevřu manželskou poradnu nebo tak.
Můj kamarád odlétá na druhý konec světa. Říkám to ze závisti. Vážně, závidím mu, že je ve dvaceti schopný podniknout něco takového. Závidím mu, že se o sebe umí postarat. Závidím mu, protože já bych se ztratila i na Ruzyni (a tam jsou ještě nápisy v češtině).
„Nedokážu pochopit, že existuje dvacetiletý vysokoškolák, který neumí hledat v jízdním řádu.“
„A co je na tom špatného?“
Mimochodem budu mít v srpnu svátek: http://www.strapya-world.com/ (osobně bych se přimlouvala za jídelní hůlky/světelné meče či za chlupatý přívěsek na mobil, ale nechávám to na vás)
(17+1)
Jsou toho teprve dvě stránky, a už se snažím být vtipná. Také bych nikdy neveřila, že zeměpis mi bude stát v cestě. Podlehla jsem temnotě, ta zábavnější část informace zní: Vůbec mi to nevadí.
„Chcete taky umít okno?“
„Ne, my to máme rádi špinavý!“
Lidé se mě většinou ptají, jestli to dělám schválně, já jim řeknu, že ne, a oni pak dlouho mlčí.
